Mají si kde hrát?
Mladý člověk potřebuje to elementární – vodu, špínu, křoví a prostor na hraní. Můžeme ho nechat vyrůstat bez tohoto všeho – s koberci, plyšáky a asfaltovými ulicemi a dvory. Přežije to. Ale potom se nesmíme divit, až mu později budou chybět některé základní sociální dovednosti a schopnosti…Alexander Mitscherlich
Když se zaposloucháme do vzpomínek našich rodičů a paarodičů na jejich dětství, strávené ať ve městě nebo na venkově, často se točí kolem toho, jak po návratu ze školy hodili tašku do kouta a vyrazili ven za kamarády. A že nejhorším trestem pro ně bylo – domácí vězení. Mezi domy se vždycky našla nějaká prázdná plocha, po které se proháněli s míčem, budovali si bunkry a využívali skrytá zákoutí k různým lumpárnám. Dnešní rodiče si většinou povzdechnou, že se děti z různých důvodů bojí pustit samotné ven a jediný fungující domácí trest je - zákaz počítače.
Dnešní děti (zejména ve větších městech) to prostě mají těžší, plochy mezi domy jsou dávno zastavěné, oplocené nebo se z nich stala parkoviště a hřiště jim musí někdo vytvořit, aby bylo bezpečné. Pro děti do deseti let většina obcí buduje veřejné prostory s hracími prvky splňujícími normy bezpečnosti a většinou se na nich vyskytuje nějaký pozorný rodič hlídající nejen svoji ratolest. Jenže. Přehoupne se ta první desítka a hrací prvky pro malé děti jednak přestanou velikostně vyhovovat, ale také bavit a s postupující pubertou jsou dobrá tak akorát pro srandu či testování, kolik toho vydrží. A právě na tuto „problémovou“ skupinu zvanou teenageři či puberťáci se při budování veřejných ploch dosti často zapomíná, jakoby snad ani neexistovala. Vyznačuje se totiž sklonem k větší hlučnosti a popírání dosud zavedených zvyků, nápady, o kterých většina dospělých řekne jenom: „Jak tě taková blbost mohla napadnout?“, potřebou vynakládat svou nadměrnou a mnohdy neupotřebenou energii k aktivitám, nad kterými dospělí rovněž kroutí hlavou a touhou být těm dospělým co nejméně na očích. Jako bychom svým vstupem do dospělosti zapomínali na svá vlastní telecí léta, kdy jsme měli pocit, že nám život utíká mezi prsty, všechno zajímavé se děje někde jinde a někomu jinému, toužili být co nejdříve dospělí a snažili se této mety dosáhnout alespoň provozováním dosud zakázaných činností. A jedinou vhodnou společností byla parta našich vrstevníků, protože nám stejně nikdo jiný nerozuměl, která se scházela na těch nejméně vhodných místech, rozčilovala starší spoluobčany a vymýšlela blbosti.
Jenže, co vlastně můžeme nabídnout dětem odrostlejším, dejme tomu od osmi do osmnácti let, za vhodný způsob trávení volného času?
Jedna z možností je, že naše děti zcela zaměstnáme v nejrůznějších zájmových kroužcích, sportovních oddílech a další organizovanou činností. Sice tím poněkud omezíme onen zlopověstný „špatný vliv ulice“, ale také své děti připravíme o svobodu rozhodovat alespoň částečně o vlastním volném čase, budovat nové sociální vazby, objevovat širší životní prostor, zkrátka orientovat se v té části života, kde slábne vliv dospělých – jinými slovy zpomalíme jejich skutečnou přípravu na život. Zeptáme-li se náhodných zástupců veřejnosti, jak mládež tráví volný čas, často se nám dostane stereotypní odpovědi – flákají se po ulicích a parcích, kouří, popíjejí, ničí prolézačky pro malé děti a hlavně dělají kravál. V takto vyhrocené podobě se pochopitelně projevuje pouze velmi malá části „velkých dětí“, bohužel je však hodně vidět a slyšet; ale na druhou stranu – co by vlastně ty děti měly dělat jiného? Nabízíme jim nějakou alternativu, kromě už zmíněných organizovaných aktivit, které jsou jednak poměrně nákladné, tudíž sociálně slabším rodinám nedostupné, jednak jejich „pološkolní“ režim nemusí být zrovna lákavý pro všechny? Dalším problémem, se kterým se naši rodiče, a prarodiče už vůbec, nepotýkali, je skutečné nebezpečí, které dnešní mládež ohrožuje – omamné látky, které škodí nejen jejich dospívajícím tělům, ale i budoucnosti a je stále zjevnější, že jediné, co v těchto případech pomůže, je cílená a promyšlená prevence většinou v podobě vyškoleného terénního pracovníka a kde jinde mládežníky s podobnými problémy lépe najít, než na místech, kde se sdružují. (Téma prevence je natolik obsáhlé, že se mu budeme věnovat podrobněji v jiném článku).
V okamžiku, kdy se začneme vážně zamýšlet nad prostorem, který by byl pro odrostlejší děti a mládež vhodný, dostaneme seznam protikladných požadavků, s nimiž by si možná neporadila ani královna Koloběžka:
Vzdálenost od obydlených zón
Místo by mělo být částečně „na očích“, kvůli alespoň pomyslné kontrole toho, co se na hřišti děje. ... ALE... Místo by mělo být „z doslechu“, aby případná hlučnější zábava nerušila ostatní obyvatele. Občas se stává, že si zejména starší občané stěžují na hluk, který vydávají hloučky mládeže pod jejich okny. A ti stejní občané si pak stěžují, když obec vybuduje pro tyto hloučky odpovídající plochu, která sice už není pod jejich okny, ale kousek od oken...Najít ideální plochu splňující požadavky všech je skutečně obtížné, ne všechny pozemky patří obci a ne všichni majitelé je chtějí prodat, ale kdo hledá, nakonec stejně najde.
Vybavenost
Před započetím plánování podobného projektu se moudrá obec zeptá přímo budoucích uživatelů takovéto plánované plochy, co by vlastně chtěli a jak by měla vypadat. Z jedné takto zaměřené ankety vyplynulo, že v daném věku inklinuje mládež nejvíc k hudbě, míčovým hrám, inlinovým bruslím, skateboardu a ježdění na kole, zmíněn byl i paintball a airsoft.
Velmi zajímavé byly odpovědi týkající se současného využívání prostranství v obci: jednoznačně zvítězil les a klid. Teenageři vyhledávají kromě míst pro fyzickou aktivitu (sport) místa někde „ve skrytu“, kde nejsou rušeni a necítí se pod dozorem. To jim umožňuje volná příroda, případně méně zastavěná nebo méně intenzivně využívaná místa.
Prostor pro mládež by měl navádět ke konkrétním činnostem, vítány jsou streetballové nebo basketbalové koše, branky, lezecké stěny, pingpongové stoly, „lajny“ na různé míčové hry ... ALE... Prostor by neměl být vymezen jako jednoúčelový, kromě sportovních aktivit by měl umožnit i ono společensky významné „flákání“ – tedy povídání, poslech hudby, tanec apod. Od věci nejsou lavičky, trávník, stěna na graffiti…Veškeré vybavení musí být „nezničitelné“, na rozdíl od hřišť pro malé děti nejsou nutné nákladné a normované hrací prvky, u mládeže stačí jen náznak a prostor pro samostatné dotvoření areálu. V poslední době frčí i posilovací a cvičící prvky, které mohou být zajímavé nejen pro mládež, ale i pro dospělé, v zahraničí se dokonce budují podobná „hřiště“ pro seniory. Někdy obec zjistí, že tvorbou takovéto plochy „vyřeší“ pozemek, s jehož využitím si už delší dobu lámala hlavu. Setkala jsem se s případem, kdy se na kraji sídliště nalézal kopec hlušiny, jejíž odvoz by obec způsobil nepříjemnou díru do rozpočtu. Nakonec někdo přišel s nápadem kopec rozjezdit a upravit pro bikery, nyní se tam trénuje i na mistrovství ČR.
Dostupnost
Pokud nejde o specializovaný areál s nákladnější údržbou (například skatepark, lanové centrum, lezecký areál), měl by být prostor přístupný zdarma a nepřetržitě, aby děti věděly, že sem mohou přicházet, kdy se to hodí jim, nikoli podle otevírací doby. ... ALE... Prostor musí někdo udržovat, například uklízet střepy, opravovat poškozený mobiliář…, což je pochopitelně nákladné, ale v konečném důsledku se obci takováto snaha vyplatí, jinak bude střepy stejně uklízet jinde a na více místech:-)
Jedním z důležitých bodů našeho programu je otázka: Máme si kde hrát?
Budeme rádi, když se jednou z prvních aktivit budoucí radnice stane anketa a besedy s občany na téma dětských hřišť a volnočasových ploch pro mládež. Sama jsem se v minulosti podílela na podobné anketě, která probíhala nejen v místním zpravodaji, která předcházela velkému projektu renovace a rekonstrukce takovýchto ploch připravovanému místní radnicí a financovanému nejen EU. Díky této anketě se zjistilo, která hřiště je potřeba rozšířit a zrenovovat, a která - ta méně používaná – využít i pro jiné účely, které hrací prvky požadují rodiče a které upřednostňují naopak děti. Díky podobné anketě se tak předešlo mnohému následnému dohadování a tím, že se do přípravy projektu zapojila i široká veřejnost, měl projekt velkou úspěšnost a stal se příkladem i pro jiné obce.
To, že v Bojkovicích a přidružených obcích podobných ploch není dostatek, je častou stížností občanů. Je škoda i to, že se chybějící plochu pro vyžití mládeže sice rozhodla bojkovická mládež vyřešit po svém a vybudovala si skatepark vlastní aktivitou, jenže narazila právě na požadavek vzdálenosti od obydlí občanů, kteří hlukem koleček nejsou právě nadšení. Rozhodně je na čase začít se na toto téma bavit a jednat – SPOLU. Zkusme si vzpomenout na své vlastní mládí, ať dávné či nedávné a uvědomme si, že každý věk má prostě svoje vlastní potřeby.
Kateřina Bačová
PS. Pro zájemce o podrobnější informace jsem si dovolila připojit velmi zásadní příručku, kde se podrobně dočtěte, jak má vypadat komunikace s veřejností při plánování veřejného prostoru a co to vlastně veřejný prostor je: https://urbanspace.rec.org/uploads/wp5-outputs-map/pp3-methodology-on-quatity-public-spaces-brno-czr.pdf
A při psaní tohoto článku jsem vycházela z jedné ze svých minulých aktivit, což bylo několik ročníků výstav Brněnský chodec, které se zaměřovaly právě na veřejný prostor ve městě. V roce 2007 se konala výstava na téma – Je Brno přátelské k dětem? Několik panelů s tímto tématem přikládám, protože jsou stále aktuální a přínosné nejen pro Brno:-)
